Richard Adam

Richard Adam se narodil v roce 1953 ve Znojmě. Na svět ho přivedl MUDr. Dráždil, významný sběratel umění, především obrazů. A to byl možná jeden z prvních inspiračních momentů, které se později projevily v Adamově lásce k umění a sbírání obrazů vůbec. Do svých 15 let maloval a učitel kreslení Jan Zelený byl první, kdo Adama seznamoval nejen se základními principy malby, ale také s dějinami umění. Po ukončení studií na Právnické fakultě University Karlovy v Praze pak přišel třetí „inspirační moment", který formoval Adama – sběratele. Projevil totiž přání – za absolvování vysoké obraz. A je myslím docela symbolické, že Adamovi rodiče oslovili vdovu po MUDr. Dráždilovi a v jejím domku v Brně ji navštívili. To byl rozhodující zlom. Něco takového Adam dosud neviděl. V každém pokoji, na chodbách, na schodech visely obrazy. Po celých stěnách, od stropu k podlaze. Tehdy se pevně rozhodl: něco takového chci taky!

Z hlediska sběratelského je zřejmě rozhodující rok 1984. Tehdy totiž, po delším váhání, koupil v Galerii Díla Platýz obraz Ivana Ouhela. Samozřejmě Ouhela neznal (stejně jako celou neoficiální výtvarnou scénu), ale obraz se mu prostě líbil, a to bylo rozhodující. To je totiž základní předpoklad, proč nějaké dílo vůbec kupovat. Rozeznat kvalitu je druhá věc.

Po šoku, který zažil na první výstavě skupiny Tvrdohlaví v pražských Vysočanech (ti lidi vůbec neuměj malovat! to v životě sbírat nebudu!) přišel pak listopad 1992, kdy se seznámil s malířem Antonínem Střížkem (jeho obraz Boty, který viděl před několika lety na výstavě v Galerii Fronta ho jenom utvrdil v naprostém odmítnutí tvorby generace 80. let). Střížek ho pozval k sobě do atelieru a tam Adam prožil druhý šok. Ale tentokráte naprosto opačný. Jak mu Střížek postupně ukazoval obrazy a kresby, došlo u Adama – nelze to jinak nazvat – k takřka úplnému procitnutí. V podstatě otevřel konečně oči a uviděl, to co dosud naprosto nechápal. Že totiž ty obrazy nejsou vůbec nehezké, ale naopak krásné, krásně namalované. A od toho poznání byl už jen krok (trvající skoro 3 roky), k 30. srpnu 1995, kdy se v Galerii MXM seznámil s Petrem Písaříkem. A propadl se do sbírání generace 90. let.

Svoji stále rozšiřovanou sbírku skladoval nejprve (až do roku 2005) ve svém 16ti metrovém bytě v Praze, po seznámení s brněnským podnikatelem Miroslavem Lekešem ji pak přesunul do nově otevřené Wannieck Gallery (nyní Adam Gallery) jako základ průběžně budované rozsáhlejší sbírky.

Dnes je Richard Adam uměleckým ředitelem Adam Gallery a vedle stále pokračujícího sbírání obrazů a plastik také určující osobou pro výstavní činnost této galerie. A sbírá stále umění, umění především nejmladší generace. 

Kdy jste získal svůj první obraz?

V roce 1977, když jsem končil práva. Koupili mi ho rodiče. Ve Znojmě žil gynekolog a porodník, který mě shodou okolností přivedl na svět. Vášnivě sbíral obrazy, měl jich kvanta. Počátkem šedesátých let spáchal sebevraždu, jeho žena se odstěhovala do Brna, kde jsme ji navštívili. Zíral jsem. Nikdy jsem nic takového neviděl, v předměstské vilce byly všechny místnosti i chodby obloženy obrazy od podlahy až ke stropu. Paní jen tak chodila a ukazovala: "Tady to je Antonín Procházka, tohle Willi Nowak, tady máme Františka Foltýna." Protože neměla moc peněz, prodávala obrazy ze sbírky. Získal jsem od ní studii od Antonína Procházky ze třicátých let či Ukřižování od Karla Svolinského. Každý rok jsme tam jezdívali a já si odvezl jeden obraz za peníze, jež jsem si vydělal.

Jak jste se naladil na současné umění?

Důležitý rok v mém sbírání byl jedenaosmdesátý, kdy měl v pražském Platýzu výstavu Ivan Ouhel. Do té doby jsem neměl ponětí, že takový malíř existuje, ale to, co maloval, se mi líbilo a koupil jsem si jeho obraz. Časem jsem zjistil, že Ivan Ouhel je výtečný malíř, seznámil jsem se s ním a kupoval obrazy od něj, později i od Jiřího Sozanského nebo Jiřího Sopka. Ale zastával jsem názor jako většina lidí, totiž že není možné poznat, jestli je obraz dobrý, či není, protože se to pozná až po padesáti letech. Kupovával jsem v té době i různé kýče, strašně se mi líbil třeba Zdeněk Hajný, koupil jsem si i jednoho Josefa Velčovského ... Mělo to tu ohromnou výhodu, že obrazy od těchto populárních malířů šly poté, co jsem zjistil, že to není to pravé, dobře prodat.

To už jste se cítil jako sběratel?

Necítil.

Jaký účel měla tedy tenkrát vaše záliba?

Mělo to jediný účel v tom, že se mi ty věci líbily, a tak jsem si je pořídil. Někdo si pořídí nový oblek, boty, já jsem si koupil obraz, pověsil si ho doma a zkrášloval mi interiér. Nicméně že by to byla cílená sběratelská činnost s nějakou perspektivou - to ne. Vzpomínal jsem ale na domek vdovy po gynekologovi a chtěl jsem bydlet v něčem podobném, kde by byly od podlahy až po strop obrazy.