Erika Bornová
Termín: 15. 2. - 16. 6. 2013
"Nedávno jsem napsala, že „Erika Bornová je vystudovaná malířka, její poslední obraz však vznikl již před téměř dvaceti lety a od té doby se věnuje výhradně sochařství." Neuplynuly však ani dva roky a toto tvrzení vzalo za své. Erika Bornová se po dlouhé době vrátila k médiu malby v imaginárních akrylových portrétech Ludvíka II., který je hlavní postavou její nejnovější práce. Cyklus Ludvík II. a jeho dary (2012-13) je věnovaný bavorskému panovníkovi, mecenáši, milovníku umění, obdivovateli Richarda Wagnera, ale také posedlému megalomanovi, jehož architektonické vize balancují mezi eklektickým kýčem a sedmým divem světa a jenž díky své okázalosti ve své době dovedl stát na pokraj finančního kolapsu.
Ludvík II., o jehož sexuální orientaci se dodnes spekuluje, Erice Bornové ztělesňuje tragiku života velkého, avšak nepřizpůsobivého člověka oscilujícího mezi genialitou a šílenstvím. Na obrazech se z barevných skvrn rodí tvář člověka, který je ještě dnes, téměř sto třicet let po své smrti předmětem obdivu, spekulací i nenávisti, a kterého lze v mnohém ohledu vnímat jako nositele paradoxu nejisté moderní mužské identity. Nejde však o portréty v pravém smyslu slova: spíše jde o přibližné, imaginární či mentální podobizny, čemuž odpovídá i akvarelová měkkost a transparentnost jejich výtvarného zpracování. Pandánem „ludvíkovských" portrétů jsou v tomto cyklu fiktivní dary bavorského panovníka. Nalezené objekty – banální a kýčovité artefakty, suvenýry, stejně jako přírodniny – autorka ozdobila falešnými diamanty, symbolizující velkolepost i nevkus, slávu i pomíjivost, a sestavila z nich jakýsi soudobý kabinet kuriozit.
Cyklus Ludvík II. a jeho dary navazuje na řadu předchozích prací, v nichž se Erika Bornová zabývala příběhy svázanými s minulostí (vlastním dětstvím, vzpomínkami, avšak také mýty a pohádkami). Jeho výtvarné zpracování je však nejblíže projektu Udělám vše, který v roce 2008 autorka vystavila v pražské galerii Via Art a o rok později reprízovala na výstavě Behind the Velvet Curtain. Seven Women Artists from the Czech Republic v Katzen Art Center ve Washingtonu. Ztvárnila v něm anonymní ženy v provokativních erotických pózách a s atributy sexuálních služebnic. Z polystyrénu tehdy pracně vyřezala figury prostitutek nabízejících se v nejprodávanějším českém inzertním periodiku a jejich sporé oděvy zdobila drobnými blyštivými korálky, oblíbenou nápodobou luxusního zboží. Levná bižuterie tu byla – podobně jako falešné „diamanty" na darech bavorského vládce – použita jako vábnička, jako klamavý obraz krásy, přepychu a požitku zakrývající tragiku a bídu života. Vznikla tak řada drobných polystyrénových plastik prostitutek umístěných do asketických „pokojíčků", které reflektují znepokojivou dvojznačnost prodejného sexu: slibujícího poznat nepoznané a zakrývajícího zároveň nevkus, banalitu a – snad především – samotu.
Osamocení člověka uprostřed společnosti a strastiplné, traumatizující a často nenaplněné hledání osobní identity a integrity je ostatně leitmotivem většiny děl Eriky Bornové, které se objevují na této výstavě: ať je to cyklus Na cestě (2011) věnovaný poutníkům a poutnicím překonávajícím limity vlastního těla i psýchy a toužící po (byť chvilkovém) vytržení ze spárů konzumní společnosti, milenecká dvojice z projektu Nebe na zemi, odpočívej v pokoji (2004), hybridní figurky s těly či hlavami starých hraček a suvenýrů, které dávno ztratily punc nevinnosti a bezstarostnosti dětského světa, přízraky Anděla (2004) a Rybího muže (1998), nebo třeba blasfemická postava Svaté Starosty (2011), ukřižované světice s mužským plnovousem, jež je symbolem odporu a vzdoru proti patriarchální moci.
Erika Bornová je nejen sochařka – a dnes opět malířka, ale také bytostná vypravěčka. Ve své tvorbě bourá mnohé danosti: namísto věčnosti trvanlivých materiálů volí dočasnost a své sochy tesá do křehké, vzdušné a lehké hmoty polystyrénu, která v sobě nese odhmotněnost vlastní prchavosti okamžiku. Podobně subtilní a proměnlivé jsou také její příběhy. Vystupují v nich sice známé objekty, tváře a postavy, ale jejich poselství nikdy není popisné. Ožívají v nich vzpomínky na vlastní dětství, složité předivo snů i nočních můr, mezilidské vztahy plné lásky i odcizení, nepochopení a nenávisti, erotické výjevy jako vystřižené z béčkových pornofilmů, jež však spíše než krásu rozkoše či nízkost pudů odkrývají rozervaná ženská nitra, životní tápání a blízkost smrti.
A přesto nejde ani o literaturu, ani o scénografii. Spíše se jedná o silnou potřebu uniknout diktátu statické (a nečasové) povahy klasického sochařství a vstoupit na území, kde není třeba slov k tomu, aby vznikl silný, byť velmi nejednoznačný příběh. Mnohé Eriččiny náměty jsou autobiografické, avšak i v nich nechává autorka diváky na pochybách, kde je hranice mezi skutečností, snem a fantazií, a odolává svodům doslovnosti, okázalého egocentrismu a moralizování."
Martina Pachmanová
